Její podstatou je pobyt v naprosté tmě, a to čtyřiadvacet hodin denně po dobu jednoho až sedmi týdnů, který je možné doprovodit navíc i půstem. Pokud zvolíte variantu bez půstu, bude k Vám přistupovat průvodce, který je citlivý a vnímavý k vaším prožitkům a momentálnímu stavu.
Tato metoda vede člověka k hlubšímu sebepoznání, pomáhá mu najít vlastní identitu.
Během pobytu ve tmě se bystří smysly, dochází k zesílení nevědomých procesů a zlepšení koncentrace, ale zvyšuje se i ostrost zraku. Díky tvorbě spánkového hormonu melatoninu může tato terapie posloužit jako prevence mnoha zdravotních problémů, nástroj pro posílení imunitního systému a zlepšení fyzické kondice. Zvlášť vhodná je pro ty, kteří žijí v dlouhodobém stresu.
Může pomoci s psychikou i v boji proti civilizačním nemocem .
Původ terapie tmou.
Pobyt v jeskyních, podzemních prostorách či upravených obydlí se prolíná historií všech kultů a náboženství od dávné historie a proto nelze přesně říct, kde tato nauka poznání sebe sama vznikla. Za její rozšíření a popularizaci jsou odpovědny především Indie, Tibet a Japonsko.
Budhisté a terapie tmou
Buddhistická praxe nazývá terapii tmou yangtik. V jejich podání je doba pobytu ve tmě 7 až 49 dní.
Kolumbijští šamani
Šamanské vzdělání založené na mnohlatém až desetiletém pobytu v temné chýši.
Severoameričtí indiáni
Hledali svoji vizi tak, že nazí dřepěli několik dní o půstu v zakryté díře, kde byla naprostá tma.
Jeskynní terapie Etrusků, Italiků a Římanů
V italských podzemích jsou do skály vytesána sakrální terapeutická zařízení. V některých těchto zařízeních byla napodobována posmrtná zkušenost. Proto tam najdeme například řeku mrtvých, místnost zalitou světlem pro komunikaci se zemřelými či vyššími bytostmi. Právě temnota a pobyt v ní zde hrál významnou inicializační úlohu.
Na světle je vše jasnější a zřetelnější, ve tmě číhá strach a nejistota. Přesto i ta nejhlubší tma může být zdrojem úžasného poznání, díky kterému spatříme svůj život ve zcela jiné perspektivě. Právě to je cílem tradiční tibetské metody, známé jako terapie tmou.
Když zůstanete sami se sebou
Oproti životu venku jde o naprosto zásadní změnu. Jen si to představte, za běžných okolností jsme v každém okamžiku atakováni desítkami až stovkami vjemů, které mají jedno společné: odvádějí pozornost od našeho nitra, ať už chceme, nebo ne. Nemluvě o tom, že u některých z nás je to dokonce záměr.
Ruku na srdce, kolikrát jste si raději pustili televizi, zavolali přátelům nebo zašli s někým na skleničku jen proto, abyste se nemuseli zaobírat svými vlastními problémy? Tyto možnosti však při pobytu ve tmě odpadají. Onen „věčný kolotoč“ najednou ustává a po nějakém čase začínají přicházet i hluboké prožitky v podobě světla, nejrůznějších vizí a také dosud nepoznané radosti a svobody.
K terapii tmou, respektive technice omezené zevní stimulace, zaujímají odborníci mnohdy až protichůdné postoje. Někdo ji považuje za zdroj hlubokých prožitků, které mohou mít až charakter přechodových rituálů. Jiní hovoří o nedostatku důkazů o účinnosti metody, dalším vadí komerční využití terapie tmou a její realizace lidmi, kteří pro terapeutickou práci nejsou adekvátně vzděláni.
Ačkoliv z výzkumu vyplývá, že terapie tmou nemívá patologické dopady, lidově řečeno, že by se tam člověk zbláznil, není tato metoda pro každého. „Neměl by tam jít třeba člověk, který má za sebou nějakou výraznou traumatickou zkušenost, kterou nemá nijak zpracovanou . “